Mýtus Jalty

7. 2. 2005, Jiří Dienstbier, MFDnes

"Československo bylo jedinou zemí, která si nasadila stalinský chomout sama," píše bývalý ministr zahraničí Dienstbier.

V roce 1985 skupina signatářů Charty 77 v Pražské výzvě vyjádřila svůj názor na předpoklady zrušení železné opony. Mimo jiné jsme soudili, že věčným tabu nemůže být ani rozdělení Německa. Reakce byly i na Západě velmi opatrné.

Nejodvážnější byl pozdější prezident sjednoceného Německa Johannes Rau, který poznamenal, že cílem není sjednocení ale činit berlínskou zeď propustnější. Skutečné pocity většiny politiků otevřeně vyjádřil italský premiér Giulio Andreotti. Podle něho Německo musí zůstat rozděleno, nikoli kvůli Němcům, ale protože by se tím narušil jaltský systém. Jenže právě to, co bylo vnímáno jako jaltský systém jsme potřebovali nejen narušit, ale zcela odstranit.

Jalta už patří do dějin. Nicméně jaltský mýtus, o který se po téměř půl století opíralo politické myšlení a jednání na obou stranách železné opony i ve věcech, které neměly s Jaltou nic společného, zanechal četné stopy. Témata současného globalizujícího se světa jsou jiná, ale psychologické bariéry zůstávají. Politická rozhodnutí proto často nerespektují skutečnost, že pojmy svoboda, demokracie nebo svobodné volby mohou různé politické kultury chápat jinak než jak jim rozumíme ve vývoji západní civilizace od francouzské a americké revoluce. Kromě toho rozdílné historické zkušenosti způsobují odlišný přístup v Americe a v Evropě i mezi samotnými evropskými státy. A mocenské zájmy nezmizely ani na lokální, ani na globální úrovni.

Prezident Roosevelt, ministerský předseda Churchill a generalissimus Stalin - jak byli titulováni v dokumentech jaltské konference - se v týdnu od 4. do 11. února 1945 zabývali společným působením v posledních měsících války a poválečným uspořádáním. Rozhodli se přizvat k zásadním rozhodnutím Francii a Čínu. V pasáži o hlasování v Radě bezpečnosti OSN bylo stvrzeno stálé členství a právo veta pěti velmocí. Za závazek Sovětského svazu vstoupit po skončení války v Evropě do války proti Japonsku mu jaltská dohoda vracela území, o která Rusko přišlo "zrádným útokem Japonska v roce 1904", tj. jižní Sachalin, přilehlé ostrovy a Port Arthur jako sovětskou námořní základnu. Byla potvrzena svrchovanost Číny v Japonci uloupeném Mandžusku a sovětská práva na transsibiřských železnicích, které jím procházely. Sovětský svaz navíc získal japonské Kurilské ostrovy.

OSN ještě po šedesáti letech funguje podle poválečných dohod a jen pomalu a s obtížemi se přizpůsobuje změněným světovým poměrům. Reforma práva veta je jedním ze sporných bodů. Dodnes trvá rusko-japonský spor o Kurily, když ani jedna strana zatím nepřijala kompromisní návrhy na jejich rozdělení.

Jakkoli poválečný vývoj OSN nebo sovětsko-japonských vztahů souvisí s vývojem studené války a bipolarity, jaltský mýtus se vztahuje především k rozdělení Evropy a prosazení Stalinova vlivu až do jejího středu.

Deklarace o osvobozené Evropě neobsahovala nic, co by výslovně znamenalo nástup studené války. Avšak čteme-li ji se znalostí dalšího vývoje, nalezneme prvky, které v ní mohly při rozdílném výkladu vyústit. Mohly, ale nemusely.

Trojka se dohodla umožnit osvobozeným národům zbavit se "posledních pozůstatků nacismu a fašismu a vytvořit demokratické instituce podle jejich vlastní volby" a v dočasném období poválečné nestability pomoci státům postiženým válkou "řešit demokratickými prostředky" jejich politické a ekonomické problémy.

Mělo to platit i pro Německo. Německo bylo svěřeno Spojenecké kontrolní radě a rozděleno na čtyři okupační zóny, když vlastní zónu dostala také Francie. Trvalé rozparcelování Německa, které žádal americký ministr financí Morgenthau, zakotveno nebylo. Pasáž Deklarace, přijaté v době kdy ještě probíhaly boje, však stanovila, že mocnosti při výkonu své nejvyšší autority "podniknou kroky, včetně úplného rozdělení Německa, které budou považovat za nezbytné pro budoucí mír a bezpečnost".

Otázky reparací, hlavních válečných zločinců, Balkánu, italsko-jugoslávských a italsko-rakouských hranic, Iránu, volného průjezdu sovětského námořnictva úžinami z Černého do Středozemního moře a další měli řešit ministři zahraničí a speciální komise.

Nejobtížnějším rozhodnutím byl posun polských hranic. Na východě byly stanoveny zhruba na Curzonově linii. Proti Churchillovým námitkám Stalin úspěšně argumentoval, že nemohou na něm chtít, aby přijal méně než kolik po první světové válce navrhl britský ministr zahraničí. Kompenzací na Západě byla hranice na Odře a Nise. Definitivně je měla stvrdit mírová konference, ale ta se nekonala. Uznala je NDR, později v západoněmecko-polské smlouvě Willy Brandt, ale s výhradou, že definitivně rozhodne až svobodně zvolená celoněmecká vláda.

Západní hranice tak zůstaly otevřenou otázkou až do dohod o sjednocení Německa v roce 1990. Slezský landsmanschaft však nepřestává mluvit o bezpráví spáchaném na pěti milionech Němců. Požadavky na odškodnění kancléř Schröder jednoznačně odmítl, ale také polská vláda musela čelit parlamentu a varšavské radnici, které žádaly kompenzaci za škody nacistické okupace.

Na východní straně mnozí Poláci, dotázáni, která jsou čtyři největší polská města, téměř s jistotou mezi nimi jmenují Lvov. Polský zájem o vývoj na Ukrajině a podpora začleňování Ukrajiny do evropské integrace má hluboké kořeny.

Dohoda o Polsku stanovila vytvoření prozatímní vlády národní jednoty organizované na "široké demokratické základně", která se zaváže uspořádat co nejdříve "svobodné a ničím neomezené všeobecné a tajné volby", kterých budou mít právo účastnit se "všechny demokratické a protinacistické strany". Prezidentu Rooseveltovi, tehdy již k smrti nemocnému, dodnes mnozí vyčítají, že nepochopil Stalinovy záměry a vzal jeho souhlas se svobodnými volbami v Polsku vážně.

Při polské krizi, v níž byli z vlády vyhnáni nekomunističtí ministři, Walter Lippmann upozorňoval, že lze donekonečna vést spor o to, co jsou svobodné volby, ale stažení sovětských vojsk na vlastní území, které by Amerika vyvážila návratem vlastních vojáků domů, by bylo snadno kontrolovatelné. Polský národ by pak měl možnost zvolit si vládu podle svého přání.

V Jaltě se nemluvilo o Československu. Obnova jeho nezávislosti jako člena vítězící koalice byla v té době už potvrzena. Benešovu smlouvu se Stalinem z prosince 1943 bychom podle pozdější terminologie mohli označit za "finlandizační". Dohoda generálů Eisenhowera a Antonova však přenechala osvobození Československa Rudé armádě, ačkoli Američané mohli bez potíží obsadit téměř celé území Čech a Moravy. Rozhodnutí, které se marně snažil zvrátit Churchill, bylo jednou z příčin vítěztví KSČ ve volbách roku 1946 a února 1948. Československo tak bylo jedinou zemí, která si nasadila stalinský chomout vlastně sama.

Rozdělení Evropy bylo jistě především důsledkem sovětské expanze. Stalin zkoušel, kam dokáže rozšířit hranice svého vlivu. Věděl však, že země zničená válkou nemá dostatečný materiální ani lidský potenciál. Pod nátlakem ustoupil. Podvolil se Trumanově požadavku, aby sovětská a americká vojska odešla z Československa do vánoc 1945. Po Trumanově výzvě stáhl vojska z Iránu a z tureckého Karsu. Dodržel dohodu s Churchillem o Řecku, kde ponechal bez pomoci celonárodní povstání vedené komunisty. Dohodl se s Paasikivim o neutralitě, která umožnila Finsku demokratický rozvoj. Hrozil Titově Jugoslávii, ale zůstal u vyobcování Jugoslávie z "tábora míru a socialismu".

Dnes lze stěží posoudit, zda by se evropské dějiny vyvíjely jinak, kdyby západní politikové uměli lépe analyzovat tehdejší Stalinovu slabost a nepodlehli tak snadno představě, že proti "železné oponě, která spadla od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu", jak to formuloval Churchill, už nelze postavit nic jiného než zjednodušující rétoriku Trumanovy doktriny a zabarikádování Západu.

Zjednodušené vnímání světa charakterizuje desítiletí studené války a přetrvává dodnes dokonce v euro-amerických vztazích. Slyšíme tu i ozvěny minulých omylů. Kořeny současného francouzsko-amerického napětí jsou i v americkém uznávání Pétainova režimu ve Vichy a odmítání de Gaullova úsilí převzít pod jeho velení francouzské armády v koloniích. Teorie "čínsko-sovětského bloku", nevnímající hluboké nepřátelství Stalina a Mao-ce-tunga a jeho důsledky, nepochopení, že Vietnamci bojují za nezávislost stejně jako předtím proti Japoncům a Francouzům, zavlekly Ameriku do prohrané války, ale zřejmě také výrazně zpozdily rozklad komunistického imperia. Podpora Sadáma Husajna proti Iránu, al-Kajdy proti sovětské okupaci Afghánistánu, Kosovské osvobozenecké armády proti Miloševičovi přehlédla fakt, že ti, kteří jsou chápáni jako vhodný nástroj na jedno použití mají také svou agendu a mohou být nakonec nebezpečnější než ti, proti kterým jsme z nich učiniíli okamžité spojence.

Úspěšný boj s novými nebezpečími, která nejvýrazněji představuje globální terorismus, vyžaduje, abychom v Evropě a v transatlantickém spojenectví nalézali společnou řeč, nezpochybňovali hodnoty, které chceme prosazovat dvojími standarty a hledali řešení založená na hlubokém poznání podstaty jevů, které chceme nebo které jsme případně nuceni řešit, protože v dnešním světě už téměř žádná krize není jen krizí místní. Evropa se svou dějinnou zkušeností se sebou a světem může do rovnoprávného partnerství s Amerikou vnést svou schopnost hlubšího pochopení jevů tak, abychom nebyli opakovaně obětí nových mýtů. K tomu však potřebuje odvahu překonat malicherná národní sobectví a dospět ke společné zahraniční politice jako záruce uplatnění zájmu všech evropských národů na aktivní roli Evropy v prostoru dnešního světa.

Kompletní text poskytl redakci iHNed.cz Jiří Dienstbier.

Jiří Dienstbier byl v letech 1989-1992 československým ministrem zahraničí. V šedesátých letech byl jako novinář korespondentem Československého rozhlasu na Dálném východě a v USA. Za normalizace se podílel na vydávání samizdatových časopisů. Signatář Charty 77 a její mluvčí 1979 a 1985. Za členství ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných odsouzen ke třem letům vězení (1979-1982). Působil v Komisi pro globální řízení pro reformu OSN, jako zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugolsávii (1998-2001), jako profesor na univerzitách v Kalifornii (97-8), severní Karolině (1999) a v Rhode Island (2003). Z knih: Snění o Evropě (samizdat 1986, LN 1990), Od snění k realitě (1999), Daň z krve (2003).