Sladké a kyselé plody sametové revoluce

Sladké a kyselé plody sametové revoluce - Jiří Dienstbier

 12.10.2006

V listopadu 1989 jsme po půlnoci šli z Laterny Magicy, štábu Občanského fóra, řídícího sametovou revoluci, na večeři do restaurace. Po cestě se mě Timothy Garton Ash, britský přítel pozorovatel všech převratů v komunistických zemích střední Evropy, zeptal: „Co přijde potom?" Zavtipkoval jsem: „Kontrarevoluce nebo západní konzumní společnost."

Nemohli jsme vědět, zda se režim nepokusí nějakým zoufalým činem ještě alespoň na chvíli oddálit svůj konec. Ale bez Gorbačovovy vůle intervenovat, po změnách v Polsku a Maďarsku a po pádu berlínské zdi jsme nepochybovali, že - slovy Jana Nerudy - „čas oponou trhnul". Přesnější obrysy budoucnosti jsme mohli jen stěží definovat. Okamžitým cílem bylo dosáhnout co největších změn, které už nebude možné zvrátit. Vývoj byl rychlejší než jsme se odvážili předpovídat. Do dvou týdnů jsem byl z topiče ministrem zahraničí a do měsíce Václav Havel prezidentem Československé republiky. Fotografie z hranic s Německem, kde jsme před vánocemi s Hansem-Dietrichem Genscherem stříhali ostnaté dráty železné opony, oblétly celý svět jako symbol jejího pádu. Už v únoru 1990 jsem s podepisoval s Eduardem Ševardnadzem v Kremlu dohodu o odchodu sovětských okupačních vojsk, která přišla o dvacet let dříve potlačit Pražské jaro.

Pro mou generaci by návrat do evropského kulturního prostoru, do něhož naše země vždy patřila, stačil k naplnění celoživotního cíle. Před rokem 1989 nemnozí kolaborovali. Většina, tiše doufající alespoň v lepší poměry tvořila mlčící většinu, která uchovávala v rámci možností lidskou slušnost a profesionální kvalitu při práci. Aktivní oponenti režimu udržovali plamen malé svíčky v temnotách literární a novinářskou prací v samizdatu, vystupováním v zahraničních mediích a rozhlasových stanicích, při obraně nespravedlivě stíhaných, v Chartě 77, spolupracovali s polskými, maďarskými, východoněmeckými a sovětskými odpůrci režimu a těmi, kdo nám pomáhali v Evropě a v Americe.

Vítězství svobody byl pozoruhodný úspěch pro každého z nás. K prvním svobodným volbám v roce 1990 přišlo přes devadesát procent občanů vyjádřit radost nad pádem komunismu a nad obnovením demokracie. Euforie, v níž lidé očekávali víc než bylo možné, nemohla vydržet dlouho. Už na podzim 1990 se Občanské fórum začalo rozpadat na několik politických stran a hnutí. Jako vždy po osvobození v jakékoli společnosti, někteří lidé, neschopní nalézt pro sebe pozitivní a tvůrčí roli, se začali seberealizovat bojem proti nedávné minulosti. Když už to bylo bez rizika, objevili se pozdní bojovníci proti komunismu, kteří tím chtěli podporovat své kariéry nebo si kompenzovali nedostatek odvahy před listopadem 1989. Tento proces plný demagogie vnášel do společnosti napětí stejně jako spory, které vedly v roce 1992 k rozdělení Československa. Dělení proběhlo pokojně a česko-slovenské vztahy byly od počátku nadstandartní, možná také proto, že na obou stranách byl jistý pocit selhání. Avšak skutečnost, že o rozdělení nerozhodli občané, ale dohodli se na něm autoritativní vítězové českých a slovenských voleb bez referenda, aniž to měli ve svých volebních programech, byla jednou z etap postupného oslabování důvěry v politické instituce.

Při velké privatizaci v devadesátých letech byly ztraceny, často rozkradeny, stamiliardové hodnoty, dnes odhadované až na výši ročního národního produktu. Korupci, která to doprovázela a zahnízdila se ve společnosti, v politických a hospodářských kruzích, se dosud nepodařilo zcela vymýtit. Mnozí občané, kteří půl století neměli možnost získat majetky, chtěli co nejrychleji zbohatnout a nezáleželo jim na způsobech, jakými toho dosáhnou. Většina lidí podlehla lákadlům konzumní společnosti, když ani banány a pomeranče už nebyly jen výjimečným předvánočním zbožím, o elektronických přístrojích nemluvě. Rozmohla se korupce, s níž se společnosti dodnes jen s obtížemi daří vypořádat.

Dnes už jsme standartní demokratickou zemí. Naše problémy jsou zčásti české, zčásti postkomunistické, ale stále více jsou výzvami společné moderní civilizaci. Politický systém, rozvíjející se v euroamerické civilizaci od francouzské a americké revoluce, a založený - byť nedokonale - na osobní svobodě, je v porovnání s jinými částmi světa příznivější rozvoji kvality života materiálně i možnostmi uplatnění jedince. Přesto všude roste nespokojenost občanů s jeho fungováním, snižuje se účast ve volbách a důvěra ve vlády a parlamenty.

Následky globalizace a pochybnosti o rozšíření EU o deset států patří k příčinám odmítnutí evropské ústavy voliči ve Francii a Nizozemí a následné skepse v celé Evropě. Voliči podezírají politiky, že se nezajímají o jejich problémy, když se učí jak manipulovat volební kampaně, snadno podléhají výsledkům veřejného mínění a tlakům dobře organizovaných, bohatých a vlivných menšin. Přesně to formuloval lucemburský premiér Jean-Claude Jüncker: „Všichni víme, co dělat, ale nevíme, jak být znovuzvoleni, kdybychom to udělali."

Politikům chybí vize. Nejen u nás, ale v celé naší Evropské unii lze pozorovat tendence, jdoucí proti smyslu evropské integrace, brzdící jeji rozvoj a vedoucí ke snahám znovu se uzavírat v národních státech. Přestože volný pohyb lidí, zboží, kapitálu a služeb je od Římské smlouvy cílem a základem integrace, dosud existují omezení pracovních možností všech občanů EU ve většině členských zemí a volný pohyb služeb je stále ještě odkládán. Ještě málo chápeme, že většinu dnešních obav a problémů už nelze řešit vnitrostátně, že můžeme čelit výzvám globalizujícího se světa jen posílením postavení Evropy, toho malého západního poloostrova euroasijského masivu, jako významného světového hráče.

Moderní komunikační technologie nepodporují společnou evropskou politickou kulturu, i když v Evropě ještě existují media hodná svého jména. Avšak většina medií, která proklamují svou nezávislost, ve skutečnosti slouží zvláštním zájmům, někdy politickým a čím dál tím více finančním požadavkům vlastníků. Sdělovací prostředky tak přestávají být nestranným prostředníkem mezi občany a politikou. K zajištění zisku mnohé noviny nahradily seriózní analýzy skandály a příběhy o životech hvězd. Informace, které dříve patřily do černé kroniky se stávají hlavními zprávami na titulních stranách novin a v hlavních vysílacích časech. Televize informují sound-bity a místo vážných pořadů nabízejí telenovely a pokleslou zábavu. Také televizní debaty s politiky působí často jako showbusiness. Hlavní reklamní slogan nejrozšířenější české televize zní: „NOVA vás baví". Kvantita nahrazuje kvalitu. Platí-li, že „medium is the message", poselství o stavu demokracie je nepřiliš optimistické, když komunikace sestupuje na úroveň nejméně kultivovaných vrstev společnosti.

Alexis de Tocqueville před půldruhým stoletím označil demokracii za vládu průměrnosti. Můžeme se těšit z toho, že naše průměrnost je vyšší než v mnoha jiných oblastech světa. Přes všechnu nespokojnost naprostá většina české společnosti ví, že jakkoli nedokonalá demokracie je lepší než režim, který na počátku své vlády zavraždil stovky lidí, poslal statisíce do koncentračních táborů a během dlouhých let úpadku po Stalinově smrt pokračoval v perzekuci nezávisle myslících občanů. Země, která měla po druhé světové válce dvakrát vyšší hospodářskou úroveň než Rakousko nebo Itálie, je dnes na úrovni zhruba 65 procent průměrného GNP Evropské unie. Celé generace byly zbaveny možnosti výrazně uplatnit své talenty a tvůrčí ambice. Sedmnáct let po sametové revoluci Češi stále nemají příkladnou politickou scénu- ale kdo má? Osvobození tvůrčího potenciálu českých občanů vede k mimořádně úspěšnému růstu ekonomiky a životní úrovně. Bylo mi před padesát let, když jsem se naučil zacházet s počítačem, před rokem 1989 téměř nedosažitelným produktem. Dnešní mládež se pohybuje na internetu jako kdyby tu byl odjakživa. Skoro všechny děti mají už v základní škole mobilní telefon a narušují vyučování téměž nepřetržitou komunikací s přáteli textovými zprávami.

Češi rádi deklarují svůj pesimismus. Karel Čapek kdysi řekl, že zeptá-li se přítele „jak se máš?" a on odpoví„dobře", musí přemýšlet, zda mu neumírá žena nebo dítě. Ale tento pesimismus je verbální. Češi jsou ve skutečnosti schopní improvizátoři, kteří se umí přizpůsobit jakýmkoli poměrům. Jsem osobně přesvědčen, že životní standard a kvalita života českých občanů je mnohem vyšší než naznačuje náš GNP.

Před časem jsem se u pařížské Sorbonny ptal mladé dívky, kde najdu jakousi budovu. Ukázala mi cestu a pak se zeptala: „Etes vous francais?" „Non, je suis tcheque," odpověděl jsem. Rozesmála se a řekla: „Já taky." Česká studentka se sama vypravila do Paříže a složila přijímací zkoušky na Sorbonnu. Od té doby jsem potkal stovky českých studentů v Oxfordu, Chapel Hillu, San Gallenu a na mnoha jiných univerzitních kampusech světa. Tisíce mladých Čechů pracují v Británii, na stavbě lodí a obcí v Irsku, ve Švédsku, protrhávají jablka na Novém Zélandě a učí se anglicky při práci ve Spojených státech. Jejich pohled na svět i na domov je už zcela odlišný od generací Čechů a Slováků, kteří byli půl století uzavřeni za železnou oponou. Tento sladký výsledek sametové revoluce by sám o sobě stačil, protože nabídla každému šanci. Záleží na každém z nás zda ji dokážeme využít.