Že se Češi v Evropě ztratí?
Že se Češi v Evropě ztratí? To je urážka!
Jiří Dienstbier
Že se Češi v Evropě ztratí?To je urážka!
28. října slavíme vznik už nexistujícího státu. Někteří Češi, kteří se na jeho rozdělení podíleli, chtěli 28. říjen odsunout jako staromódní relikvii a nahradit ho první den v roce svátkem státu českého.
Po silvestru se ovšem jen těžko medituje medituje o přednostech takto získané státní suverenity. Na Slovensku se vzpomínky na projevy české nadřazenosti mísí s vědomím, že spojení s Čechy záchránilo slovenský národ před téměř dovršenou maďarizací, jak to chápal velký Slovák Štefánik. Společný stát znamenal národní a hospodářský vzestup, bez něhož by dnešní Slovensko sotva dosáhlo současné kvality života a mezinárodního postavení.
Nemá už smysl lkát nad tím, že na rozdělení se dohodli dva autoritativní politikové, kteří odmítli riskovat, že jejich národy by mohly v referendu smýšlet jinak. Argumentů proti rozdělení bylo dost. Tehdejší autorita Československa v demokratickém světě spočívala v důvěře, že přechod od komunismu k demokracii se podaří ve vícenárodním statě. Proč dělit malý trh na dva ještě menší? Proč se dělit, když se chceme stejně spojit v Evropě? Nicméně i pocit jistého selhání přispěl k rozumnému průběhu dělení a dnešní česko-slovenské vztahy lze považovat za nadstandartní.
Rozdělení Československa neumenšuje význam 28. října jako symbolu obnovy české státní suverenity po 300 letech jejího omezení. Tím spíše, že i ve složitých meziválečných poměrech, v dobách světové krize a při napjatých národnostních a sociálních vztazích uvnitř státu, si Československo - zejména díky váze české politické tradice - uchovalo v obklíčení autoritativními režimy poměrně slušnou demokracii a občanské svobody.
Dnešní obavy ze ztráty suverenity v Evropě neberou v úvahu, že český národ se v devatenáctém století vyvinul bez politické moci ze stavu téměř úplného zániku na takovou kulturní a hospodářskou úroveň, že při obnovení státnosti patřilo Československo k nejvyspělejším státům světa. Na území dnešní České republiky bylo 65% průmyslu monarchie. Česká hudba, výtvarné umění a také literatura, byť limitovaná jazykem, byly svou úrovní součástí hlavního proudu evropské kultury. Po druhé světové válce jsme na tom byli lépe než Holandsko a ještě v roce 1968, po úpadkových letech stalinismu, byl náš národní produkt na úrovni Rakouska a Itálie.
Česká republika je i v Evropské unii státem střední velikosti. Samotná Praha má větší rozpočet než desítky členů OSN. Vždyť i Evropa je jen poměrně malý západní polostrov euroasijského masivu. Pro národní sebevědomí, postavení státu či Evropy platí - řečeno se Stefanem Zweigem - že „v každém okamžiku politického hnutí je rozhodujícím jmenovatelem všech propočtů odvaha".
Jednání mnohých politiků často odvahu postrádá. Odpůrci integrace se zaštiťují blíže neurčenými národními zájmy. Ve skutečnosti se někteří obávají vlastní nedostatečnosti v konfrontaci s Evropou. Jiní uvízli v pasti nacionalismu nebo překonané ideologie kapitalismu 19. století. Ale i stoupenci evropského sjednocení často nemoudře alibisticky svádějí na Brusel nepopulární opatření, která potřebujeme učinit pro sebe i bez integrace. Nezávazné direktivy, vyráběné v logice Parkinsonových zákonů úředníky v Bruselu, většina členských zemí přijímá či odmítá podle vlastních zájmů. Francouzi si nenechají zakazovat sýry z nepasteurizovaného mléka. U nás se může strašit i neexistujícími pravidly pro velikost včelích úlů.
Napoleon soudil, že „zeměpis je osud". V současném světě, ve kterém se globalizuje stále více společenských procesů a v němž vstupují na scénu noví mocní hráči jako Čína a Indie, je i český osud závislý na úspěchu evropského projektu. K tomu nestačí společný trh. Evropa nemůže hájit a prosazovat zájmy svých občanů a národů jako politický trpaslík. I v České republice je třeba prosadit pochopení, že suverenita neznamená obranu národního skanzenu, ale aktivní účast v evropském koncertu. Jen Evropa, v níž míru vlivu určuje nikoli velikost státního území, ale aktivita a kvalita, která ostatním nabídne přesvědčivá řešení společných úkolů, může zajistit důstojné místo občana, národa a jeho státu - a tedy i jeho suverenitu. Tvrdit, že se v Evropě ztratíme, je vlastně urážkou českého národa. Češi doma i v emigraci tisíckrát prokázali, že se dokáží pružně prosazovat i v nepříznivých poměrech. Tím spíše to svedou v evropském prostoru, který jim nabízí možnosti, jaké většina z nich ještě nikdy neměla. Mnozí to dokazují už dnes.
(Autor byl československým ministrem zahraničí)
